Je porozumění při čtení digitálních textů a textů v papírové podobě srovnatelné?
Liší se naše schopnost porozumění textu či jeho zapamatování podle toho, zda jej čteme v digitální podobě či na papíru?
Nad touto otázkou se Timothy Shanahan, emeritní profesor Univerzity v Illinois v Chicagu a odborník na vzdělávání se zaměřením na gramotnosti, zamýšlí ve svém blogu Is Comprehension Better with Digital Text? Reaguje tak na dotazy učitelů i studentů, přičemž, jak v článku zmiňuje, u tázajících převládá domněnka, že porozumění digitálním textům je pro dnešní děti, které se do digitální doby již narodily, díky snadné dostupnosti a mnoha technickým vymoženostem, pravděpodobně lepší.
Dle autora blogu se ale efektivita čtení digitálních nebo papírových textů liší například v závislosti na rozsahu textu nebo účelu, se kterým text čteme. Hledáme-li např. v kratším textu (do 1 stránky) jen hlavní myšlenku, pak rozdíl ve výsledku téměř není, při delším textu již ale jasně vyhrává papír.
T. Shananan vysvětluje svá hodnocení na příkladech z vlastní zkušenosti. Cíleně při čtení experimentoval s různými typy textů: „Četl jsem si román potichu, obvykle před spaním, četl jsem nahlas pro svou nejmladší dceru, poslouchal jsem audio knihu cestou do práce, a četl jsem Drakulu na svém počítači.“ A dodává: „Myslím, že, když jsem četl digitálně, tak jsem spěchal. V souladu se současnými výzkumy jsem sice pochopil hlavní body děje, ale zdálo se mi, že mé chápání je křehké a povrchní. Pro mě tehdy čtení on-line bylo spíš takové klouzání po textu než čtení. Četl jsem příliš rychle. Od té doby se ale technologie zlepšila a já jsem si na takové čtení zvykl.“
A pokračuje: „Dnes můžeme stahovat texty a číst je off-line. Velikosti stránek a jejich formátování se podobají reálným knihám; a také osvětlení obrazovky je lepší. Nicméně digitální čtení zůstává odlišnou zkušeností i nadále. Člověk při něm nezažívá to smyslové potěšení, které má při čtení z papíru, navigace může být často dezorientující. A ne vždy se můžu vrátit a najít to, co hledám. A také mám stále pocit, že čtu příliš rychle a snad i povrchně. Ačkoli to prostě může být jen můj problém.“
Autor blogu doplňuje, že např. výzkumem (Kretzshmar a kol. 2013) bylo zjištěno, že starší čtenáři dělají více kratších fixací (zastávek zraku) při čtení digitálně, to ale neplatilo pro mladší čtenáře.
Timothy Shanahan se ve svých vyjádřeních opírá i další výzkumy a analýzy (Dillon, 1992 a Singer & Alexander, 2017) a jejich závěry a říká: „Digitál text nepochopíme tak dobře jako papír, a to platí i pro takzvané digitální domorodce stejně jako pro lidi jako jsem já – tzv. digitální starce. Posouvání textu na obrazovce zřejmě narušuje paměť víc než otočení stránky. A digitální čtení je často přerušováno multi-taskingem (Baron, 2015): dvě třetiny čtenářů nevydrží deset minut, aniž by si během čtení neodskočili na sociální sítě nebo nakupovat!“
I když následně připouští, že je to samozřejmě ve skutečnosti trochu komplikovanější a nelze např. úplně srovnávat čtení souboru PDF doma na počítači se čtením pasáže při on-line státní zkoušce nebo se čtením pro potěšení na iPadu. Přesto lze říci, že se digitální čtení liší od papírového v uživatelské přívětivosti a v tom, jak je pravděpodobné, že člověk bude mít pokušení dělat jiné věci. Spoustu lidí ve skutečnosti digitální čtení nebaví tak, jako text na papíře a posledních několik scholastických průzkumů zjistilo, že i převážná většina dětí dává přednost knihám.
Na otázku, zda je tedy pro většinu lidí digitální čtení povrchní, méně srozumitelné a méně příjemné a zda by nebylo lepší se ho zbavit, odpovídá, že s tím nemůže rozhodně souhlasit: „Digitální text zde již z různých ekonomických a sociálních důvodů zůstane. Proto je důležité, abychom se tyto texty naučili číst efektivně.“
Pomoci by tomu dle autora mělo:
- Vylepšení digitálního čtecího prostředí ze strany vývojářů – namísto toho, aby se je snažili dělat podobné papírovým knihám, musí přemýšlet o tom, jaké digitální nástroje mohou změnit naše chování při čtení, zpomalit nás nebo nám umožnit snadnější a produktivnější orientaci v textu.
- Učitelé by měli studenty upozorňovat na určité rezervy – namísto toho, abychom adorovali technologickou zdatnost jejich generace, měli bychom je učit pokoře. Nejsou na tom při práci s těmito nástroji tak dobře, jak si myslí, a digitální nástroje samotné sice některé problémy řeší, ale jiné naopak způsobují.
Na závěr Timothy Shanahan ještě dodává: „Děti se ve svých schopnostech najít na Googlu informace, vyhodnocovat je nebo je chápat liší. I když ne všem dělá digitální text potíže, měli bychom studenty strategie pro digitální čtení učit: pomáhat jim používat efektivní způsoby navigace v různých prostředích a vyhodnocovat důvěryhodnost digitálních informací, se kterými se setkávají. Studenti sice zatím digitálním textů nerozumí tak dobře jako těm na papíře, ale mohlo by se to zlepšovat“. (Upraveno, zkráceno)
Celý článek si můžete přečíst zde.
