Otázky kritických čtenářů

Myšlení dvacátého prvního století, ne příprava na standardizované čtení, to je podle Larry Lewina cílem vzdělávání. Chce naučit studenty kriticky číst, nikoli jen doplňovat text. A protože základem kritického čtení je kladení si otázek, představuje na serveru americké Asociace pro supervizi a vývoj vzdělávacích osnov hned tři výukové aktivity na generování otázek pro žáky převážně druhého stupně, které měl možnost ověřit si v praxi coby pedagog i lektor jiných učitelů. Kladení si otázek během čtení, poslouchání nebo sledování čehokoli jednak podporuje naši pozornost, jednak zvyšuje celkové pochopení. Když sami sobě pokládáte otázky o příchozí informaci, znamená to, že dáváte pozor, hlídáte sami sebe a aktivně si vytváříte nové znalosti. Žáci se během výuky také často ptají, podle zkušenosti autora ale většinou jen na technické věci ke splnění úkolů, k vyjednání si lepších podmínek, nebo aby zjistili, kdy už hodina skončí. Je proto potřeba je vést k aktivnímu kladení hlubších otázek (a to nejen v hodinách čtení, ale v jakémkoli předmětu) – a začít lze s metodou „pošli svému učiteli otázku“. Učitel vyrobí velkou obálku se svou adresou, kterou nechá kolovat, a každý žák do ní vloží vlastní otázku k právě čtenému textu. Poslední pak „poštu“ doručí. Žáci se tak učí formulovat otázky a poznávají, že dotazů je více druhů, učitel zas vidí, jak žáci textu rozumí. Některé otázky totiž cílí na informace, které v textu jsou, a žák je nezachytil, některé se ptají na to, co by mělo být zřejmé třeba z ilustrace (např. proč se schodovým pyramidám říká schodové?), a některé jdou za poselství textu, snaží se o hlubší porozumění tématu. Pokud učitel otázky roztřídí a postupně je před třídou (a s její pomocí) zodpovídá, děti začnou vnímat rozdíly. Komplexnější otázky pak jde podpořit nabídkou začátečních frází, např.

• „Jakými dalšími způsoby…“,
• „Co kdybys…“,
• „Umíš si představit…“,
• „Jestliže …., pak…“ nebo
• „Jak by mohlo..“.

Aktivitou pro pokročilejší žáky jsou pomocníkovy otázky. Žáci se stávají pomocníky samotného autora textu a směřují na něj otázky, které mu mají pomoci napsat text lépe a srozumitelněji. Děti tak lépe pochopí, že smyslem textu je komunikace mezi autorem a čtenářem a přemýšlí o textu z jiného úhlu pohledu. Navíc se učí konstruktivně kritizovat. Otázky, které tvoří, jsou komplexnější a předznamenávají nejvyšší úroveň ptaní – po autorově postoji, rozhodnutí, cíli nebo zatížení nějakým typem předsudku. Čtenáři, kteří se u textu zamýšlejí nad těmito otázkami, hledají nejen porozumění, ale také hodnocení obsahu a mohou vytvářet odlišné hypotézy. K nacvičení takovéhoto myšlení je třeba posunout žáky od autorových pomocníků k jeho kritikům – mohou modelovat otázky podle šablon

• „Řekl jste že…, ale co tohle…“,
• „Vyvozujete, že…, ale…“,
• „Říkáte tedy, že… . Pokud to tak je, …?“
• „Proč se nezmiňujete o…“,
• „Nezamyslel jste se nad tím, že…?“,
• „Co říkáte, je zajímavé, ale já si myslím, že…“.