Hon... Jak se společně bát
Jsem vypravěčkou příběhů – baví mě to a mé posluchače doufám taky. Lidé milují příběhy a děti obzvlášť. Příběh vám pomůže zvládnout dlouhý výlet, cestu jakýmkoli dopravním prostředkem, čekání u zubaře, vypadlý proud. A skvělé je, když se samy děti do příběhu zapojí. Jak na to? Tak si mě poslechněte…
Koncem minulého školního roku mi zavolala kamarádka, jestli bych za ní nezaskočila do školního klubu.
- Co tam obvykle děláte?
- To je různé.
- A co to bylo naposled?
- Chtěla jsem si s nima číst, ale nějak to nešlo, ten chtěl číst sám, ta si zase chtěla prohlížet obrázky, tamhleten toužil ostatním povídat o komiksech, prostě chaos.
- Hmm, tak to jsem teda zvědavá, jak si s tím poradím.
- Prosimtě, jsou to jen dvě hodiny, to zvládneš, ne?
Ten víkend jsem četla vyloženě oddychovou knížku napsanou vyloženě odlehčeným stylem – Hon od Andrewa Fukudy. Zjednodušeně: příběh člověka přežívajícího mezi upíry v době, kdy na světě zbyla hrstka lidí, kteří o sobě mnohdy nevědí. A přežít může jen ten, který se vydává za upíra. Příběh byl napínavý, a tak jsem si řekla, že se s dětmi budeme společně bát.
______________________________________________________ (tahle čára znamená posun v čase)
U šaten na mě čekaly desatery oči – co budeme dělat? Budu vám vyprávět knížku, kterou jsem právě dočetla. A o čem byla? O upírech!
Hned měli nápady – vedli mě do malé místnosti, tam stáhli žaluzie, takže nastalo šero, sedli jsme si okolo delšího stolu na lavice a já začala vyprávět. Jenže jsem vyprávěla po kouskách a podle toho, jak se děj vyvíjel, jsem se ptala: Jak by se měl ten člověk (jmenoval se Gen) chovat, aby ho upíři nepoznali? A děti jedno přes druhé vymýšlely, navrhovaly.
Nebo: Jak by se měla jmenovat dívka, se kterou se teď potkal? Jak asi vypadá?
Když jsem se dostala do zvláště napínavé části, chtěla jsem vědět, jak se bude vyvíjet dál, co asi udělají postavy a proč to tak mají udělat. Co by jim poradily a proč?
To už jsme neseděli na lavicích kolem stolu, ale děti seděly kolem mě, drželi jsme se a šeptali jsme. Dokonce jeden kluk, který na začátku dělal blbinky a otvíral plechovky s barvou a máchal papírovým mečem, se do našeho spikleneckého kruhu zapojil a vymýšlel, navrhoval řešení, popisoval postavy.
Příběh jsem nedokončila. Záměrně. Abych měla já i děti důvod zase příjít.
P.S. Odborníci té čtenářské strategii říkají čtení s předvídáním. Chcete se o ní dozvědět víc? Tady je.
Více o knize: Andrew Fukuda – Hon
Jak zůstat na živu ve světě, kde jsou lidé považováni za pochoutku a všichni touží po jejich krvi? Pravidla jsou jasná: nesmát se, nepotit se, neupozorňovat na sebe. A hlavně – nezamilovat se do jedné z nich! Gen se liší od všech ostatních. Nedokáže běžet rychlostí blesku, sluneční světlo ho nezabije a nemá neukojitelnou touhu po krvi. Není upír, je člověk. Je vybrán, aby se zúčastnil honu na poslední lidi. Jeho pečlivě utajovaný život se hroutí. Skupina bezcitných lovců začíná tušit, že s ním není něco v pořádku. Seznámení s dívkou v něm probudí city, které do té doby neznal. Gen našel něco a někoho, za co má cenu bojovat, a jeho potřeba přežít ve světě plném nemilosrdných dravců je stále silnější...
