Blogy

Tisíce planoucích sluncí

AutorJana
Publikováno2. 2. 2017
Tisíce planoucích sluncí

Jak mnou zmítaly emoce

Je to už třetí knížka od tohoto afghánského autora, kterou jsem přečetla. Jak jsem se k němu dostala? Jela jsem tramvají jako obvykle a všimla jsem si holky čtoucí knihu. Proč jsem si jí všimla? Kroutila hlavou, občas vzdychla a vyřítila se na zastávce na poslední chvíli (málem zapomněla vystoupit, pro což mám pochopení). A než se vyřítila, stačila jsem zachytit obálku s titulem Lovec draků. Ale o ní dnes psát nebudu.

Tisíce planoucích sluncí – dvě ženy a jejich svět ukrytý za burkou. Knížku jsem četla a cítila jsem vztek, strach, zase vztek a bezmocnost. Tak mě strhnul příběh dvou afghánských žen, že jsem zase přejela i tu Palmovku. Byly tak rozdílné a přesto stejné. Jejich příběh je o marném i nemarném boji proti tradicím, nesvobodě, je to příběh o vášnivé lásce i vášnivé nenávisti. A nemůžete si být vůbec jistí, že končí dobře, třebaže to tak na první počtení vypadá.

Khaled Hosseini ve svém projevu na mezinárodním knižním veletrhu v New Yorku řekl: „ Doufám, že se mi podaří vás zaujmout, že vás román dojme a zanechá ve vás vědomí jistého soucitu s afghánskými ženami, jejichž utrpení snese srovnání jen s málokterými skupinami lidí v moderních světových dějinách.“

Pro hodnocení musíte být přihlášeni.

1 komentář

 

Chcete diskutovat? Stačí se jen přihlásit.

Bára
20. 2. 2017
0
Taky mnou zmítaly emoce, ale víc strach - to záleží na pohledu. U mě to začalo přečtením knížky Bez dcerky neodejdu. A Khaledův proslov stojí za to si přečíst, pro mě byl stejně zajímavý jako kniha.

Další blogy autora

Ten, kdo stojí v koutě

U téhle knížky se budete smát a budete brečet. A až jí dočtete, nějakou...

Eliška - 4. 2. 2017