Jana Codlová

Jmenuji se Jana a knížky jsou moje radost i prokletí.

Proč radost – to je jasné: vstupuji do světů, kam bych se jinak nedostala, setkávám se s postavami, s nimiž bych se nesetkala, zažívám příběhy, které bych ráda sama zažila, nebo taky raději néé.

Proč prokletí – to tak jasné není, ale vysvětlím vám to trochu oklikou. Už odmalička jsem chodila všude později, než by ostatní očekávali. A od té doby, co jsem začala číst, se to spíš zhoršilo. Na škole vám to ještě odpustí, ale v práci nastává problém. Co se mi děje? Neuvěřitelné věci – pracuji v Karlíně, což je magická čtvrť, kde se mi dějí prazvláštní věci. Když se mi náhodou podaří nepřejet stanici Florenc a vystoupit z metra, vletět do skoro odjíždějící tramvaje a pak se to stane! Za karlínským viaduktem se tramvaj i se mnou dostane do jiného časoprostoru a najednou se ozve: Palmovka, přestup na metro B. A jsem v … Libni místo na Karlínském náměstí. A to všechno kvůli tak nepatrné věci jako je čtečkaJ

Mrzí mě jen, že si nemůžu číst při jízdě na skládačce, ale to byste na 100 % nečetli můj blog.

Kristýna i Eliška vzpomínaly na své dětství, tak to udělám taky. Vždycky jsem strašně prožívala všechno s postavami a hrála jsem si na ně, takže jsem byla chvíli Lisa z Dětí z Bullerbynu a chodila do školy přes hory a doly, chvíli jsem byla Vinnetou a skákala jsem doma s vařečkou-tomahavkem ze skříně na postel a jako malý Bobeš jsem odmítala veškeré jídlo kromě suchého chleba.

Tak se těšte, co vám napíšu.